Počátky rodu pánů z Boskovic
V létě roku 1222, 26. srpna, v Olomouci vydal český král Přemysl Otakar I. listinu určenou mistru Hermannovi von Salza a bratřím řádu německých rytířů, v níž řádu potvrdil držbu všech jejich majetků v zemi a přiznal jim určité právní výsady. Mezi svědky tohoto právního aktu je uveden Jimram z Boskovic – Emmeramus de Bozcowiz, čímž se tak poprvé mimoděk zmiňují Boskovice, které se zřejmě nedlouho předtím staly Jimramovým sídlem.
K setkání v Olomouci došlo jistě v souvislosti s pohřbem moravského markraběte Vladislava Jindřicha, který zemřel 12. srpna. Markrabě byl pochován ve velehradském cisterciáckém klášteře, který společně založil s olomouckým biskupem Robertem a který byl ještě v době jeho pohřbu rozestavěný (biskup Robert vysvětil klášterní chrám P. Marie až v r. 1228). Vladislav Jindřich se mimo jiné zasloužil také o uvedení řádu německých rytířů do českých zemí – na přelomu 12. a 13. století se němečtí rytíři nejprve usadili ve staré německé osadě obchodníků a řemeslníků v Praze u kostela sv. Petra Na Poříčí, kde zřídili špitál a komendu; v době vydání privilegia měli nějaké majetky i na Moravě a na Opavsku.
Vydání privilegia také souviselo s emancipací církve – s tzv. bojem o investituru, tedy o obsazování církevních úřadů. Zatímco v západní Evropě tento spor probíhal od 11. století a byl vyřešen uzavřením wormského konkordátu r. 1122, v českých zemích tento spor vyvrcholil na začátku 13. století mezi panovníkem Přemyslem Otakarem I. a pražským biskupem Ondřejem. K dohodě došlo, po letech sporů, r. 1221 vydáním privilegia pro pražskou diecézi a následujícího roku vydáním tzv. velkého privilegia pro všechny kláštery a kostely v zemi. V této souvislosti obdržel privilegium i řád německých rytířů.
Vraťme se však k Jimramovi z Boskovic. Při významných právních aktech panovníka byli vždy přítomni svědci a bylo tomu tak i v tomto případě. Na prvním místě to byli církevní hodnostáři – olomoucký biskup Robert a opati velehradský a hradišťský, dále královští a zemští úředníci – komorník Bavor, číšník Sulislav, mistr lovčí Slavěta, královský podkomoří Hroznata, královský podčíšník Holáč a kasteláni – olomoucký Záviš, přerovský Ctibor, podivínský Boruta, znojemský Prosimír a další úředníci; mezi svědky můžeme poznat i členy-„zakladatele“ významných moravských šlechtických rodů – Štěpána z Medlova, předka pánů z Pernštejna, Gerharda ze Zbraslavi, předka pánů z Kunštátu, a Jimrama z Boskovic. Zatímco však ostatní svědky známe i z jiných listin vydaných v prvních desetiletích 13. století, ať už zeměpánem, církevními hodnostáři nebo i šlechtici, Jimram z Boskovic je zmíněn právě na této jediné listině. V letech 1213-1225 se na listinách mezi svědky sice objevuje nějaký Jimram – coby kastelán znojemského hradu, tedy jako vysoký královský (či markraběcí) úředník, ale jak již upozornil A. V. Šembera, autor monografie o pánech z Boskovic, nelze jej s naším Jimramem z Boskovic ztotožnit, neboť přináležel k jinému významnému rodu – rodu pánů z Pernštejna; z r. 1220 je totiž známa jeho pečeť s vyobrazením zubří hlavy s houžví v nozdrách – erbovního znamení Pernštejnů. Zůstává tedy záhadou, odkud se náhle objevil šlechtic, uvedený jedinkrát v řadě mezi nejvýznamnějšími muži země, aby pak zase zmizel z historického obzoru.
Zmíněný A. V. Šembera navíc za prvního předka pánů z Boskovic uvádí Velena – v souhlase s erbovní pověstí pánů z Boskovic, která však vznikla pravděpodobně až někdy ve 14. století, i tak patří k nejstarším moravským erbovním pověstem (podobně jako erbovní pověst pánů z Pernštejna). A i když na začátku 13. století se někdy mezi svědky nějaký Velen objevuje, nelze jej za předka pánů z Boskovic považovat, není pro to jediný důvod – snad kromě shody jména, což samo o sobě nestačí.
V polovině 13. století – k r. 1250 a 1255 – se pak v pramenech objevují Jimram a Velen z Boskovic, synové Lamberta z Boskovic (ten je znám z let 1237-1263). O jejich vztahu k prvnímu Jimramovi však nic nevíme, o nějakém příbuzenství můžeme snad uvažovat jen na základě vlastnictví rodového sídla a opakování jména Jimram v další generaci. (U šlechtických rodů bylo běžné, že se některé oblíbené jméno opakovalo v následných generacích; avšak bez dalších důkazů z této skutečnosti nelze jednoznačně vyvozovat příbuzenství.)
Ke konci 13. století, po přetržce tří desetiletí, se znovu objevují šlechtici s přídomkem z Boskovic – Oldřich a Arkleb, nakolik jsou ale příbuznými předchozích, se můžeme jen dohadovat. Musíme se smířit s tím, že pro 13. století jsou prameny poměrně skoupé na informace ohledně šlechtických rodů, které se teprve v tomto století konstituovaly a jejichž členy známe zejména díky tomu, že se pohybovali v blízkém okolí panovníkově a svědčili na jím vydaných listinách.
(Text byl publikován ve Vlastivědných listech Boskovicka, 1/2012.)